Eduard Ingriš

Eduard Ingriš se narodil roku 1901. Studoval na pražské konzervatoři a v období mezi roky 1930 a 1947 složil a zhudebnil na šedesát operet, téměř tisíc melodií i trampských písní, byl kapelníkem a dirigentem téměř všech operetních pražských domech. Kromě stovek písní, které časem zapadly, složil Eduard Ingriš i píseň „Teskně hučí Niagara“, která se stala trampskou hymnou. Niagára se kolem táboráků zpívá už alespoň tři generace. Přesto se o Ingrišovi v bývalém Československu téměř nevědělo – emigroval totiž už v roce 1947, ve svých dvaačtyřiceti letech, s pouhými deseti dolary v kapse. Když si Ingriš v roce 1947 od jakéhosi mladého funkcionáře, vyškoleného v Moskvě, musel vyslechnout, že éra operet a buržoazních šlágrů končí, rozhodl se emigrovat. Těsně před Vánoci se vydal do Jižní Ameriky, během plavby přes oceán však v Československu došlo k únorovému puči, a jeho cesta se rázem změnila v mnohaměsíční dobrodružství.

Když mu skončila platnost víza v Brazílii a když mu Argentina odmítla dát jako občanu komunistického státu další, byl nucen se odebrat s falešnými doklady po Amazonce přes Andy až do Limy v Peru. Ta pouť trvala devět měsíců, během ní zažil neuvěřitelná dobrodružství a živil se jako ladič pian, jako hráč na piano v baru i jako pomocník na lodi. V Limě, kde se pak usadil, si zřídil fotoateliér. Při svých cestách do vnitrozemí a díky fotografiím, které během nich pořídil, se o něj začínaly zajímat časopisy, a to nejenom peruánské, ale i americké. Stále skládal symfonie i písně, teď inspirované praobyvateli Peru, Inky, dirigoval symfonický orchestra a natočil několik filmů. Nepřestával cestovat a poznávat život indiánů v povodí Amazonky. Pracoval pro hollywoodské společnosti jako kameraman, sám podnikl řadu výprav do Amazonie, ve vlastní produkci vyrobil tři celovečerní filmy (Kantuta, Nezkrocená Amazonka a Plachtění po jižních mořích).

Ingrišových fotografií si povšiml Thor Heyerdahl a Ernst Hemingway, a tak vznikla dlouhodobá spolupráce a přátelství. V emigraci se spřátelil také s Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem, kteří si v jeho fotoateliéru nechali vyvolat spoustu filmů, které nasnímali během cesty přes Kordillery. Ingriš chtěl potvrdit teorii Thora Heyerdahla, že se peruánským Inkům podařilo využít mořských proudů a na balsových vorech přeplout přes oceán z Peru do Polynesie a osídlit tichomořské ostrovy. Vydal se na takovouto expedici dvakrát, poprvé v roce 1954 a podruhé v roce 1959. První plavba Ingriše do Polynésie se konala na voru Kantuta, který byl vyroben za přispění a podle rady Thora Heyerdahla, avšak skončila čtyřiceti sedmidenním uvězněním v obrovském vodním víru, z něhož ho jen díky šťastné náhodě zachránila americká vojenská loď. Přestože první expedice skončila takto, získala Ingrišovi obrovskou, opravdu světovou popularitu. I proto se rozhodl za čtyři roky tuto expedici zopakovat – ta se podařila a on doplul na balsovém voru z Peru až do Polynésie.

V devětapadesáti letech se poprvé oženil a rozhodl se zůstat v USA. Léta strávil s manželkou na cestách, pořádal promítání svých filmů a besedy, které měly mimořádný ohlas. Roku 1973 se usadil s rodinou v South Lake Tahoe v horách Sierra Nevada v Kalifornii. Eduard Ingriš zemřel v nevadském Renu v roce 1991. Celý život v emigraci se toužil vrátit domů, po r. 1989 se chtěl do Čech alespoň ještě jednou podívat, ale bohužel toto přání se mu již nevyplnilo. Paní Nina Ingrišová věnovala do České republiky obrovský archiv svého zesnulého manžela.

O převod celé tuny Ingrišových písemností, notových záznamů, nahrávek, fotografií i filmů se v roce 2001 zasloužil Miroslav Zikmund, M. Náplava a P. Horký. Archiv je umístěn ve Zlíně v Muzeu jihovýchodní Moravy.

Na závěr – jeho osobní rozloučení: „V mých sedmdesáti osmi letech se už nedají dělat zázraky. Není daleká doba, kdy dohrajeme naši poslední roli na této planetě a přestěhujeme se na velké jeviště pod taktovkou toho největšího režiséra, kde už nás čekají naši kamarádi, kteří nás předešli. Loučím se s Vámi se všemi, Váš Eduard Ingriš.“





 

Olga Stárková, Počernický zpravodaj 2/2007
fotografie: MČ Praha-Dolní Počernice, internet

Eduard Ingriš
(11. února 1905 Zlonice u Slaného
– 12. ledna 1991 Reno, USA)
byl český hudební skladatel, dirigent, cestovatel, filmový dokumentarista, kameraman a fotograf.

Napsal šedesát operet, nejúspěšnější Rozmarné zrcadlo dosáhla 1600 repríz. Byl autorem mnoha písní, z nichž nejznámější je Teskně hučí Niagara (1931) a napsal hudbu k jedenácti filmům (např. k filmu The Gallant One). V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky a po únoru 1948 se rozhodl, že se do vlasti už nevrátí. Usadil se v Peruánské Limě a stal se vyhledávaným fotografem a kameramanem. Oficiálně portrétoval peruánského prezidenta Manuela Pradu, vyhrával mezinárodní fotografické soutěže a jeho fotografie uveřejňovaly i tak významné časopisy, jako Time a Life. Ve vlastní produkci vyrobil tři celovečerní filmy. Spolupracoval s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmové podoby jeho románu Stařec a moře, setkal se také se známými českými cestovateli Hanzelkou a Zikmundem.

Ve svých 49 letech se seznámil s věhlasným norským etnologem Thorem Heyerdahlem a rozhodl se potvrdit jeho teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. Po jednom neúspěšném pokusu na balsovém voru Kantuta I musela být posádka zachráněna americkou lodí. V roce 1959 plavbu úspěšně zopakoval na voru Kantuta II.

V roce 1962 se z Peru přestěhoval do USA, kde se oženil a usadil v South Lake Tahoe. Jeho žena Nina, pocházela z Brna a s rodiči utekla z Československa již v květnu roku 1945. Její otec byl potomkem ruských kozáků a dobře věděl, co by ho od Rudé armády čekalo kdyby zůstal. Při jeho uplatnění v USA mu pomáhala i herečka českého původu Florence Marlyová a americký herec Grand Williams.

V roce 1991 zemřel v nevadském Renu ve věku 86 let. Urna s jeho ostatky byla uložena v rodných Zlonicích. Byla to právě jeho žena paní Nina Ingrišová, která obrovský archív svého manžela věnovala po jeho smrti do České republiky. O převoz celé tuny Ingrišových písemností, notových náznamů, nahrávek, fotografií i filmů se v roce 2001 zasloužil Miroslav Zikmund. Jeho archiv zrevidoval v roce 2000 spolu s Petrem Horkým a Miroslavem Náplavou a poté bylo 1100 kg archiválií dopraveno do České republiky. Jeho unikátní fond byl zachráněn a nyní se nachází v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde je fotografická část pozůstalosti digitalizována.

 mp3    Eduard Ingriš - Chci věčně vzpomínat